Jak přežít mezi programátory? Office manažerka zná recept

Zpět

Říkali jste si někdy, jaké je být ženou v softwarové firmě? Pokud si myslíte, že to není pro každého, máte pravdu. Soňa Jedličková, office manažerka MEMOS Software, ale není každý! Přečtěte si její příběh...

Kde jsi pracovala předtím, než jsi se stala naší office manažerkou?

Pracovala jsem 12 let v kanceláři velkoobchodu s autodíly. Oni tehdy sháněli někoho, kdo ovládá administrativu, Excel a tak. Nakonec jsem ve firmě postupně zvládla skoro všechno, od účetnictví a komunikace s celním úřadem až po správu webu a tvorbu letáků. Původně jsem pracovala pro trnavskou pobočku a později jsem se přesunula do mateřské firmy do Prahy. Bylo tam takové rodinné prostředí, což mi vyhovuje. Rozhodně jsem neměla v úmyslu odejít, ale firma tehdy končila. Majitelé byli Italové staršího věku a rozhodli se podnikání prostě ukončit.

Kdyžtak mě oprav, ale neříkala jsi, že jsi pracovala i v Rakousku?

To bylo dávno. Dělala jsem tam au-pair. Starala jsem se o tříletého kluka, který si pořád chtěl hrát s auty, klidně i 10 hodin denně. Takže to bylo dost náročné...

Je lepší starat se o programátory než o děti?

No v tomhle případě určitě. Dřív bych možná souhlasila, ale teď už to tak nemám. Od té doby, co mám dceru, tak děti zbožňuji. Ale ona je žárlivá a vadí jí, když se věnuji jiným dětem. (smích) Ale věnovat se programátorům mi dovolí.

Jak liší se práce mezi vývojáři od tvých předchozích zaměstnaní?

To se vůbec nedá srovnávat. V předchozí práci jsme měli open space kanceláře, bylo tam rušno a s kolegy jsem také mnohem víc komunikovala. Vývojáři se potřebují na svojí práci soustředit a i když pracují v týmu, většinou si vystačí s online komunikací. Ale když slyším, že se v některé kanceláři něco zajímavého řeší, tak tam ráda zaběhnu a přidám se. Navíc se vždycky někdo zastaví na recepci a pobaví se se mnou.

Takže jaká je tvoje zkušenost s „ajťáky“ ve srovnání s očekáváními?

O „ajťácích“ se říká ledacos, ale brzy jsem zjistila, že u nás pracují úplně normální pohodoví kluci. Navíc v porovnání s ostatními mi připadají hodně nekonfliktní, nemají potřebu se předvádět ani vyhledávat drama. Jo a taky mě překvapilo, že někteří jedí fakt zdravě. Žádný karton energeťáků k obědu, ale pěkně salátek a nudle. Ale taky jsme tu měli vlnu Many a dalších instantních jídel, to mi vlastně přijde pro mladé softwarové týmy, jako jsme my, docela typické. Trochu to jídlo přechytračit a inovovat, spočítat si nutriční hodnoty a ušetřit si čas. Všichni tu rádi zkoušejí nové věci, ale málokdo to v tomhle případě vydržel.

"Ajťácký" stereotyp, který můžete znát leda tak ze seriálu South Park, protože u nás se nevyskytuje.

Inzerát, na který jsi se hlásila nesl titulek „Office manažerka, co se nebojí faktur ani programátorů“. Programátorů jsi se tedy vůbec nebála?

Vůbec ne. Já ráda pracuji v chlapském kolektivu, mám to tak odjakživa. Už od dětství jsem byla v samých klukovských partách. Když mi bylo 12 let, táta mě naučil střílet ze vzduchovky. A když mi bylo 15 let, tak mi daroval motorku – Jawu ČZ 125. Jakmile jsem zjistila, že budu pracovat v mužském kolektivu, byla jsem nadšená. Absolutně mi to vyhovuje.

Je vidět, že tě inzerát neodradil.

To byl jediný inzerát, na který jsem odpovídala. Zaujalo mě, že byl inzerát vtipný a nebral se příliš vážně. Dobře jsme si rozuměli a hned jsem věděla, že to dobře dopadne. Moje dosavadní znalosti převyšovaly požadavky v inzerátu a mám ráda různorodou práci.

Čemu se tedy kromě provozu kanceláří a administrativy věnuješ?

Nedávno jsem začala spravovat profil MEMOS Software na Instagramu, který má trochu jiný smysl a záběr než náš LinkedIn či Facebook. A pak se už asi čtvrt roku věnuji testování Redque, což je software pro automatické zpracovávání dokumentů. Tím teď mimo kancelářské administrativy trávím nejvíc času. Potřebujeme zdokonalovat algoritmus, se kterým Redque pracuje. Aby umělá inteligence fungovala co nejlépe, potřebuje totiž velké množství dat, a já je aplikaci dodávám.

A napadlo tě někdy, že by jsi se učila i programovat?

Určitě, mně baví se učit cokoliv a tady je o programování řeč pořád. Baví mě práce s čísly a statistiky, takže věřím, že bych si k programování našla vztah. Anebo bych mohla být tester, to je něco pro mě. (smích)

A řešíš taky naše firemní akce, ne?

No vidíš, zrovna minulý týden jsem začala řešit další plány. V srpnu pojedeme na vodu a začátkem podzimu chystáme i paintball.

Jaká je podle tebe ideální akce pro softwarový tým?

Programátoři celý den přemýšlejí. Je to psychicky náročná práce, takže podle mě se k odreagování hodí spíš fyzické aktivity. Ale takové, které jsou přístupné pro všechny. Hodně se povedla třeba vánoční akce v zábavním parku Futurento. A díky vývojářům v týmu rozhodně nebyl problém, když došlo na logické úkoly. A pohybové byly taky v pohodě. I když to neodpovídá stereotypům, neustálé sezení před monitorem člověka donutí se hýbat, takže celá řada programátorů běžně sportuje a je aktivní.

Soňa (vpravo) v souboji s naší finanční manažerkou Ivou.

Jak se bavíš ty mezi programátory? Naladila jsi se na programátorský humor?

Já a humor, to je kapitola sama pro sebe. (smích) Mám pocit, že mám úplně jiný druh humoru. Většinou se směji v jiných situacích než ostatní. Ale je tu super atmosféra. Všichni jsou přátelští a pomáhají si. Jak už jsem říkala, prostředí je tu takové rodinné. A je to cítit, ne?

Určitě!

Vlastně tak nějak doslova. I když kávu sama nepiji, mám ráda, jak tu voní káva, když ráno přijdu do práce. Je to taková útulná vůně. Všichni říkají, že tu máme dobrou kávu.

A jak se k tobě programátoři chovají? Nosí ti třeba květiny?

Vůbec ne. (smích) Ale bylo milé, když jsme objednávali oběd na Valentýna, a jeden kolega mi řekl, ať mu nedávám peníze, že to mám k Valentýnu.

A neměl problémy doma?

Neměl, on je single.

Pojďme radši dál. (smích) Všiml jsem si, že nám občas přineseš nějaké dobroty na ochutnání. Ráda pečeš?

Miluji pečení. Peču už od 12 let, tak sem tam něco přinesu do práce.

A co dalšího ráda děláš mimo práci?

Ráda chodím na výlety do přírody. A hlavně chci trávit čas s dcerou, to je moje největší štěstí.

Co by jsi na závěr poradila někomu, kdo potřebuje přežít mezi programátory?

Zapomeňte na ukecanost. I když jsou vývojáři příjemní a pohodoví lidé, většinou se chtějí soustředit a dokáží trávit celé hodiny u monitoru, takže je povídání spíše obtěžuje. Na druhou stranu, empatie a komunikační schopnosti se hodí k tomu, abyste se vůbec poznali a začali bavit.

Důležitá je i trpělivost a ochota se učit. Dřív nebo později vás začne štvát, že vůbec nerozumíte, o čem si kolegové povídají, a budete se chtít naučit alespoň základní IT výrazy.

Dejte si pozor na technické dotazy a dobře si je rozmyslete, jinak se dozvíte mnohem víc, než jste chtěli. (smích) Dotaz na to, který laptop nebo telefon si koupit, opravdu není na dvě minuty povídání, ale spíše téma na hodinovou přednášku.

Nečekejte komplimenty, alespoň ne ty konvenční. Možná získáte pochvalu za nové chytré hodinky, ale za oblečení a vzhled určitě ne. Takže čančat se do práce je úplně zbytečné. Naposledy, když jsem měla nový účes, dostávala jsem reakce typu "proč?" nebo "ježiš, to je tmavý". Mnohem spíš si ale ani nevšimli a třeba po dvou týdnech to někdo překvapeně okomentoval.

Zas tolik to neřešte a zbavte se stereotypů. Nakonec je to stejně o konkrétních lidech, kteří řeší dovolenou, vztahy, jídlo, nebo děti jako všichni ostatní.

Kontakt

Proberte s námi vhodné řešení

Mé jméno
Kontaktuje mě na